Dnes jsem dostal do ruky rozsudek Městského soudu v Praze. Ne že bych chtěl hodnotit výkon soudce, který považuji za korektní a nadstandardně rychlý, ale spíše tento rozsudek svědčí o stavu práva v naší zemi. Práva, které z velké dálky minulo spravedlnost a zdravý rozum obecně.
Rozsudek Městského soudu pod č.j. 31 Cm 106/2011-147 je napsaný srozumitelně a pro obyčejného člověka celkem jasně. Tak jak jsem jej pochopil já však nese jednu zásadní věc, která se jistě projeví i v dalším rozhodování soudů a kterou považuji za velmi nebezpečnou. Prodávat nekvalitní a nebezpečné zboží je povoleno a za takovéto chování v případě, že takovéto zboží způsobí škodu, odpovědnost neponesete. Je však třeba splnit několik podmínek.
První podmínkou, kterou musíte, v případě, že si chcete namastit kapsu na nějakém super levném zboží, které je nebezpečné a nekvalitní, je, že předmětné zboží musí prodávat vícero prodejců. Prostě nesmíte být sami, kdo jej prodává. V tu chvíli daňový doklad ztrácí svoji vypovídací hodnotu a je úplně jedno, že jste vydávali zmetky za kvalitní zboží bez ohledu na jeho cenu, která může být srovnatelná se zbožím kvalitním. Prostě a jednoduše jste zboží, které jste zakoupili u konkrétního obchodníka a máte na to doklad, mohli zakoupit i někde jinde. Ta možnost tu je, jiný doklad nemáte a tak nikdy neprokážete, že ten konkrétní výrobek na který máte doklad je tím, který jste u prodejce zakoupili, protože existuje čistě teoretická možnost, že jste si jej prostě koupili někde jinde. Toto je základní požadavek na úspěšnou obranu v případě, že Vámi prodané zboží způsobí opravdu velkou škodu.
Druhá podmínka je taktéž zásadní. Předmětné zboží nesmí být jednoznačně označeno výrobním číslem či jiným identifikátorem. Splnit tuto podmínku není zase tak obtížné, protože velká část zboží u nás prodávaného je bez jednoznačného identifikátoru. Za takové situace je pak pro poškozeného nemožné jakkoliv ztotožnit výrobek, který škodu způsobil s tím, který od vás zakoupil. Prohodit v ruce dva kusy zboží je tak jednoduché.
Nemohu nyní soudci nic vytknout a docela chápu i jeho postoj. V této zemi je tolik vychcánků, kteří by okamžitě zneužili opačného rozhodnutí a doplatili by na to nevinní. Na druhou stranu ale svým rozhodnutím vlastně řekl, že prodávat nekvalitní a nebezpečné zboží je v pořádku a prodejce za něj nikdy neponese odpovědnost a to je voda na mlýn dalším vychcánkům. Tedy ať se rozhodne jakkoliv, vždy to bude špatně.
A jaký závěr jsem si z toho odnesl já? V celku tristní, asi bych si měl objednat z Číny několik kamionů fittingů pro rozvod vody, které tu někdo už prodává. Koupím je za halíře a prodám je za pár korun, za cenu, které nebude moci konkurovat nikdo široko daleko. Bude mi celkem jedno, že předmětný fitting nebude konstrukčně odpovídající jeho obvyklému užití nebo, že bude zdravotně závadný. Vždy budu tvrdit, že jsem prohlášení o shodě a návod předal i když to nebude pravda. Důkazní přemeno vždy leží na poškozeném. Na jednom kousku budu mít marži 1000% a vydělám si balík. To, že takovéto chování způsobí škody za statisíce nebo dokonce miliony mě už trápit nebude. Ve světle tohoto rozsudku budu klidně spát, protože mi v zásadě nic nehrozí.
A co z toho plyne pro ostatní? Nespoléhejte na prodejce, že vám prodá kvalitní zboží, které je způsobilé pro jeho obvyklé užití. Čtěte návody a veškerou dokumentaci. A v daňovém dokladu trvejte na tom, aby bylo možné ztotožnit vámi zakoupený výrobek později s tím, co vám škody způsobí a ty mohou být obrovské. Tedy opět musí spotřebitel trávit více času papíry než produktivní činností, aby předešel újmě. Děsivé!
Iustitia est caeca
