Lidé, kteří odešli do daňových rájů se nyní mohou cítit jako středověké nevinné „ čarodějnice“, které bohatý západní svět hodlá upalovat ve stylu středověké inkvizice. V mnohém mi tahle situace s hledáním „daňových rezerv“ připomíná právě onu inkvizici.
Nejprve se francouzský ministr financí vyjádří, že boháči by se měli podílet na obnově Evropy daleko více než nyní a druhý den přijde zpráva o boji proti daňovým rájům. Ono to to tak trochu spolu souvisí. Proč právě ti boháči sedí v daňových rájích a dělají vše proto, aby se vyhnuli placení daní, tedy podílu na oné obnově Evropy? Přitom odpověď je jednoduchá, nechtějí se na ní podílet, nechtějí si nechat vnutit socialistickou solidaritu za situace, kdy vidí, že výsledek tohoto snažení neo-socialistické Evropy je tak trochu mimo rámec reality.
Každý, kdo má majetek a finanční prostředky na to, aby mohl odejít do daňových rájů, má i dostatek sociálního cítění a solidarity na to, aby věděl, že je nezbytné se podílet na solidaritě s nemohoucími a těmi, jež potkala nepěkná životní situace. Proč to tedy nedělají? Jsou pro to dva jednoduché důvody.
První je míra oné solidarity. Každý z těch, kdo „na to mají“, má jinou a subjektivní představu o míře solidarity. Tato jejich solidarita není rozhodně nulová. Protože však již představy o solidaritě evropských potentátů přesáhla jejich meze, odešli i s penězi tam, kde o nich mohou svobodněji rozhodovat a jsem si prakticky jistý, že se část těchto prostředků, které jsou mimo dosah soudruhů u vesla se vrací do charitativních organizací v míře, kterou právě ti, jimž ony peníze patří, považují za přiměřenou. Problém však je, že o těchto penězích oni soudruzi u vesla nerozhodují a proto se rozhodli ve stylu inkvizice se po těchto penězích poohlédnout.
Druhým jednoduchým důvodem je způsob s jakým je s veřejnými prostředky zacházeno. Člověk, který vydělá hodně peněz je s velkou pravděpodobností (pominuli pár lumpů) racionální člověk, který vydělal své peníze tím, že je nerozhazoval za nesmysly, efektivně a s rozmyslem je investoval a vyhnul se nepřiměřeným rizikům. Takový člověk má pak v rámci své solidarity svěřit své vydělané peníze někomu, kdo se chová přesně opačně. Vybrané peníze utrácí za nesmysly s efektivitou méně než poloviční s riziky hraničící s gauneřinou. A pak přijde třešnička na konec v podobě dotací konkurenci, která jednak nic nevydělá a pak ještě navíc pokroutí trh na tolik, že peníze, které na daních odevzdal mu vlastně ten zdroj peněz zruší.
Osobně nemám nic proti vysokým daním, progresivním daním, ale je třeba splnit alespoň tu druhou podmínku. Když budu vědět, že si jdu k soudu pro spravedlnost a nikoliv pro rozsudek, když budu vědět, že se minimální (optimální) stát nezadlužuje, úředník se na mě usměje, když po něm něco budu chtít a dostanu to obratem, když nenechám kolo v první zatáčce a silnice bude už na pohled vypadat skvěle a tak bych mohl pokračovat, poroste i moje ochota se podílet na tomto blahobytu. S tím, jak kvalitní služby stát poskytuje, s tím, jak se ke svému daňovému poplatníkovi chová, s tím se mění i chuť daňového poplatníka podílet se na financování potřeb státu a solidaritě k ostatním.
Dnes však člověk jen vidí, jak se velká část jeho prostředků rozkrade dříve než se dostane tam, kde má být. Stát je přebujelý a jeho efektivita se nerovná ani tomu nejhoršímu podniku v zemi. Lidi kolem mají kyselý ksichty když vidí, jak je ten druhý úspěšný a přejí si namísto toho, aby byli taktéž úspěšní, jen to, aby ten druhý byl stejně chudý a bezmocný jako oni. Pak se není potřeba divit, že právě ti úspěšní utíkají tam, kde si jich budou vážit daleko více a nemusí to nutně být daňový ráj. Podívejte se například na to, kolik mladých, vzdělaných, úspěšných a bohatých lidí odchází z Evropy například do Austrálie. A tam mají menší daně? Nemají, naopak! Nicméně se tam k těmto lidem chovají trochu jinak než tady v socialistické Evropě, kde tyto lidi čeká jen rovnost v chudobě.
Nejdříve se musí změnit myšlení lidí a politiků, které voli, pak nebude potřeba pořádat hony na čarodějnice ve snaze vyšťourat těch pár kaček k přerozdělení navíc. Daňové ráje pak skončí přirozeně a bez spousty pitomých keců ministrů financí.
