Tak nějak by to asi řekl Svatý Václav, kdyby se jej někdo optal, zda je Čech a vlastenec. A podobně by měl odpovědět každý vezdejší vlastenec nebo dokonce nacionalista. Kecy o české tradici, kterou nám lijí do hlav posledních 96 let je přitom tak trocha úsměvná. Ano, 28. září a 28. října projde průvod Vítkovem, mnozí se zastaví u hrobu toho prvního presidenta, sejdou se na hradě Pražském, kde si rozdají medaile a řády a poklepou se po rameni, jací jsou to vlastně Češi! Trapné …
Použité obrázky jsou z Wikipedie.Wiki
Kolikrát mi nad tou skutečností, jak mají někteří lidé vymyté mozky zůstává rozum stát. Tradice Českého státu sahá pouze do roku 1918, kdy štváč Masaryk využil situace a společně se svými kumpány vytrhl české země z jejich tisícileté tradice a zbavil je výsadního postavení v tehdejší Evropě. Tohle už ani nikdo slyšet nechce, protože masáž posledního století byla tak důkladná, že už jenom vyslovit takovouhle kacířskou myšlenku je důvodem ke společneskému ukamenování.
Vždy mě velmi pobaví srovnání té naší jakési Svatováclavské tradice s tradicí Svatoštěpánskou v Maďarsku. Málokdo to je vůbec schopen porovnat, ale jednoduše řečeno, srovnávat hrušky s jablky je trocha mimo mísu. Vezměme to ale hezky popořádku …
Pominuli pohádky o Sámovi a jim podobné nesmysly, pak bych měl začít u Přemyslovců. První doložený je Bořivoj I. z konce devátého století. Tohle byla doba, kdy Čechy byly jeden velký les – listnatý – a pobíhala tu směska slovanů a germánů. Prostě tak trochu kmenový systém „Warlordů“ z něhož začali vyčnívat Přemyslovci. Nepopírám, že to byl výjimečný rod a jeho příslušníci v honbě za mocí neváhali ani vrazit bratru nůž do zad, to ale bylo součástí doby a ač se to dnes zdá nepochopitelné, tehdy to bylo zcela normální. S těmi noži platilo totiž pravidlo - „Buď rychlejší“ …
Ostatně i Svatý Václav, prý symbol České státnosti a svébytnosti, zaváhal a jeho bratr byl rychlejší. Nedělejme si nějaké romantické iluze, jak Václav, tak i Boleslav byli pěkní řízci co nešli pro ránu daleko. To jak Václav dopadl o tisíc let později, divil by se sám … ostatně by tomu ani nerozuměl, protože nějaká čeština nebo češství jej zajímalo pramálo a podle mého mluvil tehdejší předchůdkyní Němčiny jak když bičem mrská …
Jak šel čas, Přemyslovci se mezi sebou tesali o moc a bez skrupulí bodli do zad nůž každému, kdo by jim zkřížil cestu. Výjimkou snad byla jen dynastie Saských císařů, kterých se právem báli a obloukem se jim vyhýbali. No, vyhýbali, oni spíše hráli s nimi tu mocenskou hru. Kdo měl v zádech Sasy a později Sály měl cestu k moci volnou. Ostatně, pokud tehdejší Římský císař neřekl „krleš“ nebyl Český kníže. Krásným příkladem může být sesazení Břetislava Konrádem II. roku 1033. A věřte mi, tihle kluci spolu česky nemluvili!
Tedy ani ne sto let po prvním doloženém Přemyslovci jsou už české země součástí Svaté říše římské pod nadvládou Saských císařů a oni rozhodují o budoucnosti vezdejší. A Přemyslovci si této skutečnosti byli sakra dobře vědomi a velmi dobře ji zužitkovali! Nešlo totiž o České země, ale o jejich vlastní zadky a moc.
Roku 1034 jsou už české země pevnou součástí Svaté říše římské, stejně jako Sasko, Bavorsko nebo Rakousko. Přemyslovci až do roku 1306 vytrvale bojují o své místo v této říši a daří se jim, daří se jim výtečně. Vratislav II. získává královskou korunu pro svoji osobu a následně i Vladislav II., vše z vůle císaře. Až Přemysl Otakar I. získává královskou korunu dědičně a to díky svým úskokům a slizkosti. Ano, korunu získává od římského císaře Fridricha II. Štaufa a zadarmo to nebylo. Ostatně tohle byla už jen třešnička jeho politických úskoků a vyčůranosti. Přemysl byl v řadě na knížecí stolec myslím až sedmý, nicméně se nebál intrikovat a bodnout onu kudlu do zad i vlastnímu bratrovi. Začal tím, že utekl do Míšně, kde mu ujeli nohy a musel si vzít dceru Míšeňského markraběte Otty Wttina. Když zjistil, že nabouchal jeho dcerce dítě, měl zadek v pravdě stažený a prchal co mu nohy stačili, protože jeho budoucí zeť nebyl žádný Béčko a chlapce by zmáčkl jako prd … tohle mu ale prošlo a tím získal obrovskou moc, když do Čech vtáhl na pomoc bratrovi s armádou tak velkou, že by to nedali dohromady ani jeho všichni příbuzní.
A jedna vsuvka pro zajímavost, Alžběta II. Anglická je přímým potomkem Oty Wttina, Míšenského markraběte, otce první Přemyslovi manželky. Nevěříte? Alžběta II. Anglická je rodným příjmením Sachsen-Coburg-Ghota, což je jedna z větví rodu Wettinů. A co na to říkají ve Velké Británii, že jim formálně vládne Němka? Joj, to by to vlastenectví zase dostalo přes zadek! A že to je Němka jak vyšitá, když její prababička Viktorie si brala Alberta Sachsen-Coburg-Ghota, sama byla z rodu von Hanover. Ostatně ani Filip, vévoda z Edinburku nezaostává se svou dynastií Glucksburků ….
Pokračujme ale dále, čeští králové z rodu Přemyslovců si svoje postavení v německé říši dále upevňovali a získali výsadní postavení. Řekl bych, že jejich postavení odpovídalo prvnímu po císaři. Ano čeští králové jako kurfiřti volili císaře jako nejvyšší číšníci. Když roku 1306 byl zavražděn poslední Přemyslovec, strhla se bitka o české země. Ne snad proto, že by někdo z oněch nástupců byl český vlastenec nebo dokonce mluvil česky, bohužel ani jedno z toho nikdo z těch co se o český trůn pral neměl … šlo o moc a postavení v říši a česká koruna byla sakra sladké sousto pro každého, kdo mohl jen o tomto uvažovat. A kdo mezi těmito adepty vlastně byl? Ano, první Habsburk českým králem … Rudolf I. Nakonec tuhle bitku vyhráli Luxemburkové a největší Čech, syn Elišky Přemyslovny. Otázkou je, jaký to byl vlastně vlastenec, když to byl vlastně i německý císař, Burgundský král atd. U Karla Lucemburského si troufnu říci, že to byl první český král, který používal celkem často jazyk Český, na rozdíl od Přemyslovců, kteří velmi pravděpodobně drtili Němčinu jak zákon káže!
Věru Karel byl výjimečný a lze obecně říci, že od jeho vlády byl až na drobné výjimky Německým císařem vždy český král. Léta však běžela a Čechy jako součást říše římské prosperovali, oficiálním jazykem byla odjakživa Němčina a Sasové či Bavoři jen trapně záviděli postavení Čech mezi „spolkovými zeměmi“.
Když v roce 1806 František II. Habsburský zrušil tuto říši na nátlak Napoleona a toto německé soustátí se proměnilo v onen známý Rýnský spolek, bylo zajímavé, že mnoho zemí byla jen knížectví, markrabství či hrabství. Jen pár z nich byla království a to české bylo první mezi všemi. To je i vidět na znaku této říše, jehož obdoba zůstala Rokusku dodnes.
Po roce 1806 se začíná pomalu formovat Německý stát tak, jak je známe dnes. Roku 1871 sjednocuje Bismarck německé země pod Pruským králem a Habsburkové jsou nuceni opustit svoje dominia a tvoří uzavřené Rakousko. Proč se Čechy nestaly součástí Německa je vcelku jasné, Habsburk byl Českým králem a tak spolkovou zemi Česko stáhl k sobě. V roce 1848 dochází k vyrovnání mezi Uhry a Rakouskem a vzniká Rakousko-Uhersko. Díky vzpurnosti a aroganci Čechu však na vyrovnání Čechů s Rakouskem už nedojde. Čechy jsou příliš cenné pro Habsburky, aby je nechali na pokoji.
To byla ze strany Habsburků zásadní chyba, která odstartoval onu vlnu národního obrození, kdy banda pitomců u piva začala řešit jekési fiktivní vlastenecví, český národ a české země. Peklo! Hodně si toho vymysleli, hodně toho zfalšovali a pobejkovali spoustu lidí, kteří v příslibu jakési svobody a vyvedení jakéhosi národa z područí Habsburků poslušně šli jako stádo. Jak to dopadlo všichni vědí, přišel jakýsi samozvaný tatíček Masaryk z emigrace a pod pláštěm jakéhosi vlastenectví vytrhnul Čechy ze své historické pozice do nejistoty končicí morální devastací dnes. Tak jsme totiž dopadli.
Když se vrátím k Maďarsku a jejich tradici, jen si musím povzdechnout. Maďaři totiž svůj samostatný stát měli na rozdíl od Čechů, jejich Svatoštěpánská tradice má hlavu a patu. Maďarsko nikdy nebylo součástí Římské říše a jejich králové byli vždy svrchovaní vládci nad svým územím a nemuseli čekat na to, až jim císař léno přizná. Když Maďaři v roce 1142 na řece Slané marně bojovali proti Tatarům, Přemyslovci intrikařili a lezli do řiti císaři, který měl jiné starosti, než se starat o hrozbu Tatarů …Jedno však společné s Maďary máme, Od Zikmunda Lucemburského byl Maďarský král i králem Českým. A od roku 1526 to byl zase ten proklínaný Habsburk …
Co tedy závěrem říci? Vlastenectví a nacionalismus v českém podání je jen hra na hrdiny a nemá s historickou realitou co dělat. Česko bylo vždy součástí Německého soustátí a možná si i naše babičky pamatují, že se tu normálně mluvilo německy. Však až do roku 1918 byla Němčina oficiálním jazykem vezdejším. Česko vždy bylo s trochou nadsázky spolkovou zemí a její výjimečné postavení bylo opravdu nepřehlédnutelné! V roce 1918 došlo k zvratu a pod zástěrkou jakéhosi smyšleného vlastenectví štvali někteří tatíčci lidi proti sobě a započal věk Českého státu, státu, který zdevastoval morálku svých lidí, státu, který zahodil svoje výjimečné postavení a státu se kterým si s odpuštěním každý vytře řiť, viz Mnichov nebo Jalta …
Zahoďme to naše pofidérní vlastenectví, podívejme se do historie a začněme pracovat na tom, aby Čechy zase měli ono výjimečné postavení v Evropě. Češstvím, vlastenectvím a pofidérní nadutostí toho rozhodně nedosáhneme ... Vlastenci jsou přežitkem fiktivní minulosti a nacionalismus je lékařskou diagnózou.
