Pojďme pokračovat dále s Přemyslovci. Doba, kterou tu ve zkratce probereme byla zlatým věkem Přemyslovců a je základem toho, co si dnes myslíme, že je základem naší státnosti.
Nejprve si ale zopakujme, jak to vlastně tehdy chodilo. Právo vládnout jako český kníže měl nejstarší Přemyslovec, proto se jich na trůně střídalo tolik. Podobný systém mají dodnes v Sauské arábii. Nebylo to však pravidlem. Příbuzní buď seděli na stolcích ve Znojmě nebo v Olomouci a nebo v exilu, v Bavorsku, Míšni atd. Ti v exilu byli ti nejnebezpečnější, protože mohli „kout pikle“ s císařem a čekat co z toho kápne, třeba český knížecí stolec. Tedy vpády příbuzných do Čech nebyly věcí neobvyklou a dle mého názoru největší Přemyslovec v tom byl věru přeborník. K tomu se ale dostaneme.
Pokračujme od Břetislava I., respektive jednoho z jeho synů, Vratislava II. Ano, Vratislav II., první český král! Po smrti svého staršího bratra Spytihněva usedl na trůn, ano, dočkal se. A jak se vlastně dostal ke koruně královské, i když nebyla udělena dědičně? Mnozí češté národně uvědomělí občané s tím budou mít problém, ale dostal se k ní tak, že byl věrným vazalem Jindřichá Sála, císaře. Pomáhal mu a bojoval proti Uhrům ve válkách o dominanci mezi císařem a papežem. Nebyl to však podřízený císařuv pejsek, rád si odskočil do Rakous nebo do Míšně. Mohl si to dovolit. Po dlouhé době byl český vládce zbaven povinnosti platit císaři tribut.
Nemá smyslu asi jít a věnovat odstavec každému vládci. Jak jsem již psal, Přemyslovci se možná rádi měli, ale když šlo o moc a peníze nebylo zrovna dobré být mezi nimi. Každá slabost se tvrdě trestala. Úspěch střídal exil, dohoda střídala zradu. Krásným příkladem jsou právě synové Vratislavovi. Nechtěl bych bát v té době přemyslovec, aniž bych měl za zády silnou armádu nebo spolehlivé spojence a těch bylo sakra málo.
Dalším Přemyslovcem, o kterém má smyslu se zmínit je Vladislav II., druhá český nedědičný král. Krom toho, že získal korunu stejně jako jeho děd, byl otcem nejvýznamějšího Přemyslovce vůbec, Přemysla Otakara I. Důležitou personou taktéž byla jeho druhá žena, Judita Durynská, která velmi pomohla Otakarovi k jeho úspěchu.
Vladislav II. nezačal zrovna šťastně, císař preferoval potomky Soběslava a tak se podřídil. Nikoliv na dlouho a po bitvě proti Soběslavovi u Vysoká musel do exilu. Brzy se ale vrátil s velkým vojskem a přízní císaře Konráda Štaufa. Nicméně i na římském tůně to nevypadalo o moc lépe a na trůn se dostal všem známý Brabarosa, Rudovous. Vladislav mu slíbil pomoc proti italským městům a v bitvě u Milána se tak vyznamenal, že získal korunu jako jeho děd. Císař už musel počítat s českými knížaty, byli vítanou pomocí, nikoliv však hrozbou. Jen pro představu, český kníže měl „armádu“ o několika stovkách rytířů, markrabě míšeňský, soused, to počítal v tisících. Císařská přízeň lenního pána však byla vždy vrtkavá a muselo se pořítat se vším. Vladislav uspěl, ale nebyl ještě tvůrcem těch největších úspěchů. Byl to věrný vazal císaře a zdatný politik. Pojďme ale dále, nyní už nás čekají jen ti nejlepší.
Synové Vladislava museli po jeho smrti prchnout. Prchli do Durynska, dnešní Sasko myslím. Na stolci se to mlelo, silnější vyhrávál. Přemysl I. si musel počkat. Nebyl pasivní, ale měl i velké štěstí! Po svém útěku šel soužit do Míšně a tam se dle mého názoru stala ta nejzásadnější věc. Nebojte, krev netekla, respektive až po devíti měsících. Ano, ujeli mu nohy a obtěžkal Adletu, dceru Oty Wettina. Ota Wettin je zajímavý tím, že je to předek královny AlřbětyII., v přímé linii. No, ze strany Přemysla to byl neuvážený hazard, musel prchnout než Otovy hlava vychladne k tetce do Bavor. Otovy nakonec hlava vychladla a to byl Přemysluv jackpot. Získal postavení a armádu. Již jsem se zmínil o tom, že to byl přeborník ve vpádech do Čech, nenechal si ujít jedinou příležitost! Stolec v Praze ale získal, myslím, až na devátý pokus! Kdykoliv měl příležitost, dal strýcům a bratrům o sobě vědět.
Přemysl byl ale neůstupný, po moci toužil a v té době si řekl, že on bude vládcem Čech a i císař bude muset vážit sví slova! Nakonec toho dosáhl. Jak? Uskoky a slizkostí v té nejryzejší podobě. Využíval sporu o císařský trůn mezi Štaufy a Welfy. Pravda, byl to excelentní válečník, kterého se poprávu v Německu báli a jeho pověst ho tak předcházela, že nakonec ze Štaufa vydupal královskou korunu dědičně. Štauf moc na výběr neměl, buď koruna s Přemyslem a jeho spojenci nebo exil na Sicílii. Výsledkem byla ona Zlatá bula Sicilská. Všiměte si, že ve školách nikdo neříká, že to byl akt pozdějšího lenního pána, uznání Čech jako součásti nemecké říše z obou stran. Přemysl dosáhl toho čeho chtěl, i císař se jej obával a toužil po jeho přízni! Perličkou je, že pro Němce bylo jméno Přemysl nevyslovitelné a tak mu říkali Otakar. Proto se z Přemysla I. stal dodnes v učebnicích jmenovaný Přemsl I. Otakar. Teď už víme odkud je ten Otakar.
Český král už nebyl jen vazalem, ale i cenným spojencem. Toho si byl Přemysl vědom a tak si mohl dovolit mnohem více než jiní němečtí páni. Nenávist a strach z Přemysla v říši rostl. Zde vidím první „třenice“ mezi námi a Němci. Proč? Přemysl budoucím třenicím pomohl mimo jiné i tím, že po konsolidaci své moci do čech zval německé osadníky. Bylo tu málo lidí a zdejší šlechta nebyla tak vyučená, aby byla schopna kolonizovat zalesněné panenské části země. Začalo vznikat sposta vesnic a měst, země vzkvétala a rostla i její pozice v říši jako první mezi všemi. Zdejší slované už byli namixováni s Maďary a Němci, ale tato migrace německého obyvatelstva byla tak zásadní, významná a vydržela nám až do roku 1946! Od této chvíle už v Čechách nežijí slované, ale Němci a Češi a statečně se míchají. K tomuto se ale dostaneme později a to až budeme končit po druhé válce v minulém století.
Kurfiřt, rex Boemorum Přemysl I. Otakar byl tak významný, že svým přínosem zcela jistě předčil i Kala IV. Vím, že se to nebude mnohým líbit, ale byl to panovník, který udělal z okrajového knížectví královsví, které v německé říši nemělo rovného! Když se podíváte na Císařskou orlici z roku 1806, tak zjistíte, že Čechy jsou v pravo nahoře, na tom nejlepším místě! To je práce tohoto panovníka. V historii tohoto národa už jemu rovného nebylo až se některým k němu přiblížit podařilo. Z jeho práce těžil jeho syn a především jeho vnuk, který a to předbýhám, vše pohřbil na Moravském poli!
Příště budu pokračovat Synem Přemyslovím, VáclavemI. Václav byl hoden svého otce a jeho otec mu cestu vyšlapal i tím, že mu splašil manželku věru vítešnou. Ano, Kunhutu Štaufskou, dceru císařovu. O tom ale příště, národové uvědomělí budou hodně vrčeti!
